harfenistka Zbyňka Šolcová
Home Životopis Koncerty Galerie Múza Diskografie Ukázky Reference Nabídka Poezie Fotografie Kontakt



KOŠILKY

Jsem žena – přiznám se –
trochu marnivá,
mám ráda krajky a hedvábí…
Čekám, až všimneš si,
že jsem si oblékla košilku,
která tě přivábí…
Ty oči nezvedáš, nevidíš, nevnímáš,
vím, jiné starosti máš…

Nedávno třásla mnou
v nemoci zimnice,
ve staré flanelce vyšla jsem z ložnice
a ty ses podíval.
usmál se malinko :
Máš krásnou košilku!
Vždyť v té jsi spávala

vždycky, když čekalas miminko… !


OCELOVÉ BLUES

Patříme k sobě…
Tak jako ty beze mě
já ničím nejsem bez tebe,
bok po boku světem jdem

a nedosáhnem na sebe!
Věční milenci, co se nikdy nespojí,
dál mlčky nesem úděl
železničních kolejí…


NESPÍM

Nespím.
Nespím!
Už zase nespím!

Myšlenky se mi v hlavě točí
jak výrostci na řetízkovém kolotoči,
některá odpadne a jiná naskočí…
A já pořád nespím!!!
Vtom přichází jedna, kterou neznám
a ptá se mě, proč tak reptám!?
V té chvíli už je mi to jasné
- na světě není všechno krásné

jako má postel v teplém pokoji!
Kolik je lidí, kteří mají hlad,
je jim teď zima a nemají KDE spát!
Musela bych být velký počtář,
abych spočítala, kolik dětí
nemá ani svůj vlastní polštář!
A já tu brečím, že nemůžu spát.
Měla bych se stydět ,a ne naříkat!

Bude svět někdy lepší?
Nevím.
Ale já se mám fajn.
Vždyť JENOM nespím…!


PŘEDSTÍRÁNÍ

Tužkou na dlaň
napíšu si tvoje jméno.
V noci tebepusté
stokrát marně vysloveno…
A sama se jí místo tebe
něžně pohladím.
V noci bez naděje.
Když dělám,
že spím…


PROMĚNY

Tenkrát jsme ještě usínali tak blízko sebe
a někdy ještě blíž…
Navzdory létům
však stále stejně
po mém boku klidně spíš.
Pravda, už nemám prsa jako jablíčka,
ve vlasech sem tam nitka stříbrná
a únava mi často sedá na víčka…
Jinak jsem snad stejná,
dokonce říkáš stejně krásná,
i když vím, že tohle není zpráva jasná…
To tvůj zrak s mou krásou drží krok,
oba vzdalují se a chřadnou
rok co rok…


DUŠE LOUTKY

Jsem tvoje loutka...
sic ne dřevěná,
taháš za nitky
a já krčím ramena,
hračkou tvou se stala
moje těžká hlava,
podle přání tvého
odmítá i přitakává...
Mými pažemi
se v noci objímáš,
nad chybami svými
mé oči zavíráš...
smějí se pro tebe
má tichá, rudá ústa
a zítra rozpláčeš mě
podle svého gusta...
mým vratkým krokům
jednoduše zavelíš.
Však moje DUŠE ?
Co ty o ní víš.....


TVÁ

Jsem ještě trochu nesvá,
když jsem tvá...
Přivírám oči,
když se na mě díváš,
nemusím nic říkat,
slova mi ze rtů slíbáš
a uschováš je do barevných pohlednic,
které si můžem z očí číst,
i kdyby na světě nezbylo nám nic,
jenom ty oči, ústa dlaně...
a vzpomínka sladká i bolavá
na chvíle,kdy bývala jsem
ještě trochu nesvá,
ale vždycky tvá...


LÁSKA JE MOJE...

Láska je moje omega i alfa.
Láska je jako libozvučná harfa,
která má místo zlatých strun
ostnaté stonky růží.
Srdce i prsty mi krvácí
a než poslední akord dozní,
já za tu hudbu andělskou
zaplatím vlastní kůží...


ŽÁRLÍM

Bolí mě duše...
svůj dráp do ní zasekla
žárlivost,
šelma hladová,
zkouší mne,
kolik ještě snesu,
hrdlo mi svírá
tlapa ledová,
skrz oči mé
na mne civí ze zrcadla
a ostré zuby
na mne hrůzně cení...
A mně slábne tělo,
srdce už v něm není,
vždyť jsem jí ho právě
sama dala sežrat!
Nic naplat !
Je to přece šelma,
proto nepáchá tím hřích,
že se živí masem
srdcí žárlivých...


POKLAD

Hladíš mě něžně na bříšku...
To, co v něm ukrývám před světem,
střežíš jak poklad v oříšku...
Večer co večer ho konejšíš
přes paraván z kůže a noční košilky,
už brzy jej budeš ukládat do bílé postýlky
a mne, z toho tandemu znavenou,
usínat necháš na svých ramenou...


VRAŤ SE !

Vrať mi svou lásku, svoje srdce,
vrať mi svá ústa, horké ruce,
vrať mi svůj klid a svoji víru,
úsměvů šťastných plnou míru.
Bez tebe jsem jak hvězdy bez měsíce,
jak bez krve a bez ruměnce líce,
jsem zbytečná jak bez včel úl,
jak bez krajíce chleba sůl.
Bez tebe, lásko, nejsem ničím !
Neslyšíš, jak křičím???


Ukázky z knihy City a pocity (Zbyňka Šolcová), vydalo nakladatelství Pragoline v roce 2005.

MEDOVÁ

Topím se v tobě
Jako muška v medu…
Se slepenými křídly
Již létat nedovedu!

Topím se pomalu a hladce.
Definitivně.
Sladce…


NESTÁLÁ

Jsi skálou
a já mořem,
jež tě omývá…
někdy bouřím,
jindy bývám mírná,
mazlivá…
I kdybych tisíc let
svými vlnami
tě objímala,
budeš tady stejně stát…
Však já se změním
…tisíckrát…


TROŠIČKU

Budem se mazlit jenom trošičku?
Jsem tvůj dárek,
ty jen rozvaž mašličku,
pohlaď si mě
a ulož do krabičky znova.
Ať jsem i zítra jako nová…


UTRŽENÁ

Jsem utržené ucho džbánu…
Tak dlouho jsi mě držel, zkoušel…
Tolik ses bál,
že bych utekla…
Co teď se mnou?
Snad tím střepem
mohl bys svůj život zkrátit
a spěchat za mnou
do pekla…


VYHOŘELÁ

Vyhořelá jako sirka…
Hlavička o překot vzplála
a upadla…to už znám…
Zamčené teď jsou
i zadní dveře divadla
a poslední herec
na refýži v dešti sám…
Nikdo mu netleská
a nikdo nechce autogram…
A já už vím…
Za sebou mám derniéru,
zpocený kostým svlékám
a vracím rekvizity,
vypadám tak divně
- nahá bez tebe -
je ze mě podmět neurčitý
ve tvé větě poslední
a přísudek je čitelný
jen z rubu opony:
„dohráli jsme …“
A pak už tma...


PŘEDSTÍRÁNÍ

Tužkou na dlaň
napíšu si tvoje jméno…
V noci tebepusté
stokrát marně vysloveno…
A sama se jí místo tebe
něžně pohladím.
V noci bez naděje.
Když dělám, že spím…


MÍJENÍ

Kolik světel v protisměru
Na dálnici života
Oslní tě…
A ty nemáš zdání,
Koho jsi to vlastně potkal,
Nikdy se nedozvíš,
S kým ses právě
Jednou provždy minul…


KDYBY

Kdybys řek:
Zůstaň, vrať se…
Stanu se mořem
a přeleju se tam,
kde dřív byla poušť,
opustím své hlubiny
i útesy skal…
Kdybys o to stál…


JENOM SEN

NA špičce tvého jazyka
roztančená
jako Salome…
Ne tak krásná,
jen tak šílená,
s tvou hlavou na podnose
vedle sklenky,
s kapkou vína u dna
a s otisky našich duší na skle…
Zrcadlo
silou touhy prasklé
odráží tu scénu,
která – jakoby –
se nás netýká,
čísi tělo
pod konečky prstů
slastně naříká,
jen kyvadlo času
nutí nám svůj řád.

Světlo se ztrácí,
i ten obraz mizí.
Potkám tě zítra?
Neznámé ruce,
hlava vzpřímená,
pohled cizí… ?


ZÁZRAKY

Tu noc,
kdy hvězdy padaly mi na řasy,
tu noc,
kdy plakali jsem pro lásku a pro krásu,
naše slzy se s vodou v moři spojily
a nazítří mi z nebe napršely do vlasů…


ROZLADĚNÍ

Prostřílený terč,
zátiší s bolestí,
k tomu někdo přidal
slona pro štěstí…
Divná kompozice,
z níž nic nechápu,
věděls, že jsem lvice,
že tě rozsápu…
Nejsme rovnoběžky,
o tom něco vím…
Kolik ještě praskne strun,
než se k tobě doladím… ?


RŮŽE S PŘÁNÍM

Mám přání darovat ti růži stolistou.
Takovou, která by ti radost vrátila
a sama pak tvým úsměvem
se sladce rozvila.
A do té růže vepsala bych báseň...
Na sto lístků
stovku slov
poskládaných do voňavých strof,
růžových jako červánkové nebe.
Ta růže by měla vůni TEBE
a nikdy by ti neuvadla.
Hleděl bys na ni
jako do zrcadla
a viděl bys, jak ti úsměv sluší...


NAIVNÍ ČEKÁNÍ

Na ostrově,
kde kromě lásky všechno kvete,
jsem smutným Robinsonem.
Každé ráno vyhlížím tvůj koráb...
co kdyby...?

Na ostrově dlouhé týdny
od pondělků do nedělí...
Ty nezeptáš se,
zda mi Pátek nechybí…


JEŠTĚ JEDNOU

Ještě jeden život, prosím!
Řekla bych u nebeskýho báru.
Ještě jeden život bych si dala,
než tu zaplatím.
Dnes už věděla bych líp, co s ním!
Věděla bych, které cesty minout
a kterými se dát,
poznala bych, komu věřit slova
„mám tě rád“…
Zas a znova vídat tulipány kvést,
hlavu zvedat k nebi,
k světlu slunce, hvězd.
Znovu otevírat cestu na svět
dětem svým…
Ne, nemám druhý pokus,
dobře vím…
Takže – pane Vrchní –
Zaplatím!


VŠECHNO JE JINAK

Všechno je jinak
A ty to víš,
Zatleskám ti
I když to zas pokazíš
A ty máš odvahu smát se mi,
Že nemám rytmus v krvi…

(Tak půjdu domů spát
a ráno budu snídat skotskou s ledem,
protože všechno je jinak!)

Ale jestli chceš, abych zůstala,
vhoď další minci
a všechno bude
zase dokola…


TO PROTO, ŽE…

Naše láska…
to je příběh suterénní,
na slunci místo
pro ni není…
Máme tak málo
času budoucího
a minulého
jen co se vejde
do čtyř dlaní…
Zbývá jen prosté DNES
a dnešní milování…
Proto ty kytky,
cos mi dal,
nikdy neuvadly,
protože s tebou
čas se zastavil


HVĚZDY V ZIMĚ

Hvězdy, co v létě z nebe popadaly,
jsem ještě horké nasbírala do košíku…
Z nich ti šálu upletu a rukavice,
ať hřejí tě, i když tady nebudu.
Přidám k nim svou lásku,
nemohu dát více…!

Odpusť, jestli přec jen
letos zima roztřese tě,
že jsem byla jak ty hvězdy –
létavice….


V DEŠTI

Morseovka deště
vyťukává vzkaz,
zní mi v uších
jako básně tvé…
Kde však byl jsi
včera a kde dnes?
Jak mohu já
své verše psát
a v dešti tobě posílat,
když umím vyťukat jen S.O.S.?


PO PROBUZENÍ…

Někdy si myslím,
že jsi příliš daleko,
abys cítil moji vůni,
slyšel tlukot mého srdce…
A přece…
Tys tak blízko,
že tebou oslněna
nemohu Tě spatřit…


OBRYSY

Ani já nespím, milý,
ve stínech světel z ulice
hledám na stěnách
Obrysy,
jež mi nenahání
strach…
Už našla jsem
srdce, kotvu, kříž…
Rozumíš…?


ON LINE

Milujeme se vsedě…
Vzrušeně mačkáme
horké klávesy,
upřeně hledíme
do očí monitorů…

Otevíráme, píšeme,
posíláme, čekáme…
Sem a tam
tam a zpátky…
To je naše milování
hodinu před půlnocí,
desítky kilometrů
vzdáleni – spojeni,
závislí na dodávce
proudu…


MÁŠ NA TO ???

Ach, vy mladé lásky!
Sladké předkrmy
dřív, než přišel hlavní chod!
Těch vůní a chutí rozličných!
Tak dlouho vybíral jsi v menu
a najednou myslíš na odchod,
cítíš, že nemůžeš už dál,
téměř od všeho jsi ochutnal,
je toho už příliš,
co v žaludku ti leží,
bolest neustává,
tohle strávíš stěží…
Zbývá ti jen plakat, jako zvíře skučet.
Nemůžeš se ztratit.
Ještě tu máš účet…


JSME

Jsme nebe a duha.
Jsme jeden a druhá.
Jsme smutek a dálka,
jsme voják a válka,
jsme řeka a most,
jsme maso a kost,
jsme zima a sníh,
jsme touha a hřích.
Jsme ty a já.
Možnost jediná.


V OBAVÁCH

Vraťme si lásku,
dřív, než se zvednou vody oceánu,
dřív, než se Země začne točit pozpátku.
Vraťme si lásku,
dokud na Zemi se rodí děti,
dokud obilí zlaté má kde zrát.
Vraťme si lásku,
vždyť ani nevíme kolikrát
jaro se ještě probudí
a slunce začne hřát…

(prosinec 2004 po katastrofě v Asii)

BUDU LEPŠÍ

Jsem růže, která ti zavoněla,
však trny mám a píchám.
Jsem bouřka, která tě překvapila,
nad hlavou ti blýskám.
Jak můra tvůj spánek jsem narušila,
dál za tvým světlem lítám.
Dnes toužím být tvým dobrým ránem.
Otevři oči.
Svítám…!


MINCE

Jsem drobná mince,
co ti v kapse zbyla,
ta, co už k ničemu se nehodila,
zapadla dírou do podšívky
a teď tě tlačí v cípu kabátu…
Třeba mnou jednou zaplatíš,
za šálek čaje mě vyměníš,
až opravdu ti bude zima,
už nic víc nebude tě hřát…
Možná pak jednou vzpomeneš si,
že bývalo nám teplo spolu,
že jsi mě míval
dokonce i rád…


UTÍKÁM

Už má moji stopu.
Už vím, že mi jde po krku.
Už…už…
Studeně mě chytá za ruku.
A kdo ví, kdy se zase zády otočí…
Smutek…
Směje se mi do očí….


SRDCE

Jako pták z klece
jednou mé srdce
mi z hrudi vyletí
a pospěchá ti v ústrety…
Snad cestou mu nikdo neublíží –
srdce jsou křehká,
když je něco tíží –
snad doletí k tobě právě včas
a zůstane v tobě
ve mně
v nás…


MRAKY

Od rána dnes mraky
mají slzy na krajíčku
a to jsme chtěli prožít
příběh o sluníčku!
Nakonec se z mraků
spustil prudký liják.
Ten náš příběh, lásko,
nebyl DOBREJ BIJÁK….


JABLKO

Jablko sladké,
jablko pokušení,
nabídl nám ďábel
v dokonalém přestrojení…
Snad jsme měli raději
vypálit z něj kořalku
a tu nalévat v krčmě za rohem…
Ale my je snědli
- hladoví –
i s ohryzkem
a zadáveni jádrem věci
už nedokážem rovně stát
a žijem jako šelmy v kleci…
…napořád…


MAYDAY

Zacházíme příliš daleko
a nemáme dost sil na zpáteční cestu.
Riskujeme životy i stavy
s vědomím,
že stejně neuniknem trestu…
Tak KDO nám pomůže,
když srdce blouzní
a rozum už nic nezmůže…?


SPOJENÍ

Bdíme zas každý sám.
Já tady.
Ty tam.
Ač na míle si vzdáleni,
bez jediného znamení,
víme to jen já a ty.
Noc se už loučí
bez pozdravu
a já tě mám stále
plnou hlavu
a duši
a srdce
a tělo
a klín…
Ty posíláš mi s rozedněním zprávu,
že procitáš ve mně.
Zdali to vím…


Z ULICE

Slýchá ty falešný klaksony
jako školní zvonek…
Jen uhladit sukýnku,
tenké nohy do silonek…
jo – a schovat modřiny!
Tak házej, kdo jsi bez viny!
I ten kámen by plakal…


RADOST Z POZDNÍHO LÉTA…

Pozdní léto
už k podzimu se sklání…
Zas budem muset svítit
na čtení…
i na milování…


ANDĚL

Viděla jsem plakat anděla…
Slzy jako perly bílý
padaly mu na košili…
Plakal pro lásku,
co změnila se v kšeft
na rohu ulice.
Plakal pro „krásu“,
co kupuje se za statisíce.
Plakal pro holky,
co prodávaj se za stovku.
Plakal pro děti,
co sex maj dřív,
než aktovku…
Ten smutný anděl
Sám svět nespraví,
A já mám, lidi,
Vážně obavy,
Že slzami se dnes nic nezmůže…
A slané kapky se mi
Vpíjí do kůže…


POLÍBENÍ

Co působí ten hluk?
Hukot jako v úlu
nebo v drátech
vysokého napětí…?
To JÁ
leteckou poštou
posílám ti políbení,
milý,
každou chvíli
k tobě doletí!


MOTÝL

Necítím se ve své kůži…
Jsem to ještě vůbec já?
Ve vlasech nosím uschlou růži,
kterou jsi mi tenkrát dal…
Kolik je to let?
Dvě , tři, nebo pět?
Odpočítávání začalo
od jedné někam nahoru
nebo odněkud k nule zpět?
Pak zůstanu ti jako motýl
na špendlíku…
Už nikdy neuvidím květ.
Jen v naději,
že znovu se dotkneš
křídel mých,
mám sílu
ten osud přetrpět…


UŽ DOST VELKÁ

Vysoko v horách,
kde Země dotýká se nebe,
přikryje nás mlha měkká, bílá…
Ležím vedle tebe, nahá jako víla,
ne ta němá, mořská, malá…
Jsem docela pozemská
a pro tvou lásku zralá…


NA TENKÉM LEDĚ

Zdál se mi sen…
Dvořil se mi v něm
v přílbě statný muž…
rytíř snad…
Nejsem si však jistá,
jestli to nebyl hokejista…
Usnula jsem mu na rameni.
Nebylo to „zakázané uvolnění“???


KDYŽ PŘIJDE DÉŠŤ

Dnes jistě bude krásný den…
A kdyby zapršelo přece jen,
v café si dáme presso s mlíkem,
nebo se schováme pod deštníkem…
A víš co?
Já i zmoknu ráda!
Dosucha mi pak utřeš záda,
až v zešeřelém pokojíčku
zažehnem naši první svíčku…


VARIACE NA TVÉ RUCE

Stoupavé proudy
mě výš už nenesou…
Tak teď přijde ten volný pád!
Ach ano,
cítím,
že tam dole někde jsou
připraveny mě polaskat…


O STROMU

Srdce utlučené
tepem vlastní bolesti,
duše umírá
pomalu a tiše
jako starý strom…
K podzimu ještě nevidno,
že schází
a na jaře
koruna už neobrazí,
ani jmelí v jeho špici
nemá z čeho žít…
Jak dlouho tu ještě bude stát,
než ho něčí silné ruce
přijdou porazit…?


STŘEPY

Rozměnil jsi lásku
na drobné
a krmil jimi
automat
na horké noci
bez závazků…
Říkal’s, že jsem
tvoje výhra…
Ještě chvíli předtím,
než jsem se
neslyšně rozbila
na milión střepů…


O ČTENÍ A DÍVÁNÍ

Konečky prstů
jako slepec
dnes můžeš číst si
z mého těla…
Ne, nezhasínej,
jak noční motýl
do tmy ven
bych uletěla,
ne nezhasínej,
nech světlo svítit,
nech svíci hořet
i oheň plát.
A šeptej mi znovu,
bez přestání,
že takhle se na mě
díváš rád…


POSLEDNÍ PŘÁNÍ

Gratuluji, střelče!
Měl jsi dobrou mušku!
Zasáhl jsi šelmu
jindy ostražitou,
zasáhl’s ji na citlivém místě,
je to čistý průstřel,
zbraň jsi držel jistě
a ta lvice, jíž jsi poranil,
touží, abys dlaň svou přiložil
na místo, kde srdce ještě tluče
a sevřel ji tiše do náruče…


OČIŠTĚNÍ

Úhledným rukopisem
…jako když…
…prší…
Průzračné kapky
do vyprahlých duší
přes střechy pochyb
skrz okapy vášní
odplaví a smyje
i poslední smítko
z hříchů těla.
Nebem růžovým
láska do nás
napršela…


POZDRAV Z VÝŠKY

Lesklé stužky řek…
Jen natáhnout ruku
a posbírat je
dvěma prsty
jako stříbrné nitky
z koberce…
A v obálce ti poslat
místo psaní…
Jen tak pro radost.
Pro pousmání…


ŘÍKANKA PRO TEBE

Dejte mi, pane, prosím,
dejte mi velkou porci lásky.
Můžete nechat trochu víc,
aby zbylo i na neděli,
můžete nechat trochu víc,
abychom srdce vlídná měli,
aby nás v noci
nepřepadl (c)hlad…

Abych ti mohla říkat „milý“
a ty mně:
„milá, mám tě stále rád…“


TÁPÁNÍ

S pocitem provinění
mazlím se s každým
kolemjdoucím
svítáním…
A doufám,
že mě nikdo neuvidí,
jak natahuji ruku
mezi hvězdy chladnoucí,
abych aspoň jednu
uloupila pro sebe
a posvítila si s ní
pod kůži,
kde hledám lásku,
která nepřichází…


SBOHEM…

Podzim,
který se nekonal…
Láska se přece rodí na jaře!

Nebo
se nekonala láska?
Vidím
jen koncová světla ve tmě.
Asi
je opravdu podzim…


ZAJATCI

Jsem vězněm
své ŽÁRLIVOSTI.
Za vysokou zdí
a pevnou mříží,
za skřípění zubů
a praskání mých kostí…
Láska ustrašená
v koutku kobky
bez oken a bez postele…
A Ty za tou zdí
a za tou mříží…
jen v jiné cele…


SLOVA

Pouštím ti žilou…
Ne, nechci tvou krev!
Chci jen tvá slova!
Tak mluv, mluv,
tryskej, ještě víc!
Tvá slova pojmu
do svých tepen, žil i vlásečnic
a uschovám je
na čas zimní, dobu ticha…
Pak po kapkách
je budu přijímat,
abych mohla dýchat…


ERROR

V konečcích prstů
„uložen jako“…..
Stačí jen okno otevřít
a žít…
Však smrt je blíž…
Klikám na křížek,
ale soubor nelze odstranit…


NADĚJE

Vlasy si umyju
šampónem z kopretin,
abych ti voněla
letní nadějí,
až ke mně najdeš
cestu závějí...


HLAĎ MĚ...

Hlaď mě,
oblýskej mne
jako vzácnou minci...
Zalévej mne
jako svoji květinu,
můj Velký princi...


O VÍLÁCH

Víly se koupou v medu,
víš?
A houpou v bocích,
nevěříš?
Tak pojď blíž
a ochutnej
život víly...


SRPNOVÁ VÍLA

Toužím se stát
srpnovou vílou,
z bouřky zrozenou,
s vlasy jako obilí,
do duhy oděnou,
s očima
jako ranní nebe.
A v náručí chci
držet tebe
a tančit nocí
jako plamen svíčky
v pokoji,
kde schyluje se
k milování...
A ráno ti řeknu:
Jsem tvou paní
a ty jsi tím,
kdo mě bude hřát,
až jednou přijde
listopad...


SOUHVĚZDÍ STŘELCE

Mít tak jeden život k dobru!
Rok. Nebo aspoň den.
Co kdyby ? Co kdyby přece jen?
Promíchat hvězdy na obloze,
pomilovat se v Malém voze...
A čas jednou provždy
nechat strávit
černou dírou
v souhvězdí Střelce...


ŽIVOT

Život...
Můj tanečník
v okopaných střevících...
Špatně mě vede
a potí se mu dlaně
v zaprané košili
plete si figury
a dech mu moc nevoní,
když žádá mě chraplavě
o další tanec...


DVEŘE

Otvírám dvěře.
Jedny, dvoje, troje...
A za nimi hledám pokoj.
POKOJ, mír a klid.
Oázu, jež dá nám sílu žít.
Otvírám dveře.
Jedny, dvoje, TVOJE...


JEŠTĚ...

Není vůbec snadné
v třeskutém mrazu
vykřesat jiskru naděje,
když víra v slzách utonula
a lásky oheň udusila hlína
z hrobu utrápených andělů...
Tak zahoď strach i pýchu
a křesej znova jiskry
z křemínků té mozaiky
chvil a vzpomínek
na krásnější včerejšky
a v žádném z příštích zítřků
nenech utonout víru
a v bolestech zemřít naději...
Ještě není poslední den.
Ještě není poslední.
Ještě není.
Ještě...


© Baťa